Splněný sen, a co pak?

Včera jsem viděla na DVTV rozhovor se zajímavým klukem, jehož velkým snem bylo dostat se na Princeton a hodně makal, aby to taky dokázal. A spousta lidí mu v komentářích přála hodně štěstí a celé to bylo neskutečně inspirativní. Jen já jsem asi zůstala trochu zaražená, když řekl, že neví, co bude dělat dál, že se tak dlouho soustředil na tenhle sen, že mu chvíli bude trvat vrátit se „do normálu“. Protože prostě jo, dotklo se mě to, znám tu situaci.

Že bych chtěla studovat v zahraničí (ať už na střední, nebo na vysoké), to jsem taky věděla ještě na nižším gymplu. Asi to souviselo s tím, že jsem měla ráda jazyky, ráda jsem cestovala, fotila, zažívala víceméně různorodá dobrodružství a tak nějak jsem si asi představovala, že taková budu vždycky. Taky jsem tehdy začala mít problémy s jídlem a váhou a měla jsem trochu problémy s kolektivem (který byl úplně v pohodě, jen jsem se z něj sama vyčlenila a pak už se nikdy nedokázala úplně začlenit) a říkala jsem si, že mě vlastně k té rodné hroudě nic nepojí a že aspoň zažiju něco neobyčejného, přitom nějak zhubnu a pak se vrátím jako ztělesnění úspěchu. (Samozřejmě to berte s nadsázkou, to nebyla hlavní motivace.)

Pak jsem se seznámila s Modrým a místo snu o Americe jsem začala plánovat Německo. Bylo to super a „šlo to samo„. Seznámila jsem se díky Fóru mládeže s mnoha inspirativními lidmi. Snila jsem ve dne v noci. Učila jsem se německy v podstatě v každé volné chvíli – začala jsem číst knihy v originále, koukat na seriály, poslouchat hudbu, číst noviny, najednou jsem byla schopná i mluvit. Připravovala jsem se na jazykové zkoušky a pak jsem získala nejvyšší možné skóre. Jak říkám, takhle se zdá, že to šlo skoro samo. Kromě tohohle snu jsem si ale snila i takové vedlejšáky o historii, překladatelství a literatuře.

Po maturitě došlo na lámání chleba. Měla jsem podaných pět přihlášek – na FF UK mě vzali na double degree Mezikulturní komunikace (což je to, co studuji teď, akorát z Lipska), čemuž jsem se vždycky trochu divila, protože jsem u těch přijímaček dost improvizovala. Skoro až směšně jednoduché byly přijímačky na Evropské dějiny rovněž na FF UK, kam jsme si měli na ústní pohovor přinést seznam přečtené literatury a další materiály, a já jak největší šprt (i když bych se označila spíš za nadšence) přišla s několikastránkovým seznamem, dvěma seminárkami a diplomem z olympiády. (To, že jsem si však zapomněla připravit nějaký monolog, jak stálo v emailu, je jiná věc. Nakonec jsem měla mluvit o příčinách první světové války, přičemž se mi podařilo dostat se až skoro k francouzské revoluci, takže nevím, jestli se těm pánům v kvádrech orosila čela proto, že byl červnový den, nebo proto, že se lekli „mého potenciálu“.) Taky mě vzali na Právnické fakultě UK, protože se mi v březnu povedly SCIO testy tak, jak bych to vůbec nečekala. Na práva jsem se taky jako na jediná nakonec zapsala, abych měla vyřešené pojištění do doby, než budu vědět, jak je to s Německem (a co kdyby mě v Lipsku nevzali, pak bych potřebovala mít kam jít a v té době jsem si myslela, že práva jsou nejvíc praktická – bože, za tohle bych si nafackovala).

Jestli mě vezmou v Lipsku na Rechtswissenschaft (o čemž jsem byla přesvědčená, že sem chci jít, tohle je můj dream obor, což se bohužel ukázalo jako krátkodobé pobláznění) nebo na Interkulturelle Kommunikation, to jsem se měla dozvědět až v srpnu. Zpětně mě mrzí, že jsem si vůbec neužila tu radost, že mě vzali všude v Praze, a celé léto jsem byla ve stresu z tohohle. Můj sen se stále ještě nesplnil, i když už v té bublině začínala prosvítat realita.

A tak jsem se přestěhovala do Lipska do jednoho sdíleného bytu, našla si brigádu a říkala si, že tohle je dobrý start a že jakmile začne univerzita, najdu si kamarády a všechno bude super a na nebi už nikdy nepřestane svítit slunce. Asi. Nakonec mě přijali, já se chvíli rozhodovala, pak jsem si zvolila Práva (špatně, špatně) a 1. října jsem se šla zapsat. Mezitím jsme se ještě s Modrým přestěhovali do vlastního bytu, já si hrála na dospělou vyřizováním nekonečného množství papírů, smluv a tak a už jsem napjatě čekala, asi jako když máte před očima vidinu vánočních dárečků, že konečně začne ten můj splněný sen. Uni v Německu. Všechno v němčině! Já šprechtím, dělám něco, o čem jsem vždycky snila. Dobdrodružství, bilingualita, třeba dokonce žiju naprosto dokonalý život!

Long story short (už takhle se tu vykecávám moc dlouho a mám pocit, že musím znít strašně namyšleně, ale prosím, vězte, že je ve mně malá dušička), splněný sen se nekonal. Našla jsem si jednu celkem fajn kamarádku mezi spolužačkami, se kterou jsem sedávala na přednáškách a radila se o domácích úkolech. Taky jsem měla starší kamarádku, která už měla před státnicemi a která mi občas pomáhala s posudky nebo mi třeba ukázala knihovnu. Ale jinak to bylo strašně náročné. Nevěděla jsem, o čem si povídat se spolužáky, oni na mě koukali jako na exota a neuměli si představit, jak můžu sakra studovat práva, když neumím dokonale německy. Na jednu stranu tam byla spousta milých lidí, na druhou všichni řešili známky a kariéru a profesoři nemluvili ve volných chvílích mezi prezentacemi o ničem jiném než o tom, jak je Juristerei Kopfarbeit a že právníci jsou nejdůležitější lidi na světě. Ale abych na to jen takhle nenadávala – studovat práva je určitě super a dává to smysl a kdybych to studovala v Praze, nejspíš teď dokončuji druhý ročník a říkám si, jestli není blbý, že jedna advokátka Vlasta Skálová už existuje. Jenže to nové, trochu nepřátelské a osamělé prostředí, v kombinaci s těžkými texty, nekonečným procvičováním psaní posudků a pročítáním učebnic, bylo to na mě prostě nějak moc. Neuměla jsem si představit, že to dělám pět let. Zpočátku jsem si myslela, že chci zůstat v Německu a že připoutat se k němu znalostí právního systému na úrovni odborníka je vlastně skvělý nápad. Plus kdybych vytrvala, určitě už touhle dobou umím právnickou němčinu skvěle. Ale zkrátka ne, splněný sen dopadl jinak.

Ještě v říjnu 2019 jsem byla plná naděje, optimismu, nadšení. V prosinci jsem už ale začala postupně zhasínat, pořád mě bolela hlava, pořád se mi chtělo brečet. Přestala jsem chodit na stresující seminář (ano, vzdala jsem to a schovala se ve své bublině), pak ještě na jeden, zrovna v momentě, kdy jsem se tam spřátelila s jednou moc milou slečnou. A po Vánocích jsem to prostě vzdala úplně. Nicméně díky úplné náhodě (ano, někdy je super znát správné lidi) jsem se dozvěděla o možnosti změnit obor uprostřed studia. A díky schopnosti být otravná a psát jeden email za druhým jsem se nakonec dostala k tomu, že jo, změnit obor by asi šlo, ne tedy úplně jednoduše, musela bych v podstatě dodělávat dva semestry v jednom, ale mohla bych to zvládnout. A tak jsem se ještě před začátkem pandemie sešla s profesorkou a profesorem z Institutu slavistiky, probrala to s nimi a odevzdala se do jejich starostlivých rukou. Pak jsem musela čekat ještě dva trochu depresivní měsíce (koneckonců, byla pandemie, takže jsem se prostě nemohla zabavit nepřeberným množstvím způsobů) a pak jsem začala studovat překladatelství a bylo to super a byla jsem nadšená a bylo to náročné a krásné, naplňující, vysilující, splněný sen, na který jsem úplně zapomněla. A všichni byli chápaví a všichni znali věčný problém touhy ovládnout dokonale cizí jazyk a všichni rádi četli a všichni se usmívali a chtěli se naučit ještě dalších pět jazyků. A to bylo fakt skvělé a dodnes jsem šťastná, že se to takhle povedlo, že jsem si našla pár skvělých přátel (jen škoda, že kvůli koroně jsme prostě moc dobrodružství nezažili, i když vlastně každé osobní setkání se stalo dobrodružstvím) a že se moje překlady do němčiny tolik zlepšily a že jsem si nakonec našla brigádu jako překladatelka a vůbec, že mám celou tuhle zkušenost. Vlastně to má docela dobrý konec, uf.

Tímhle článkem jsem nechtěla vyzdvihovat své úspěchy či neúspěchy na své studijní cestě. Chtěla jsem popsat, jaké to je, když začnete snít trochu špatně, když se začnete soustředit na body, nikoliv na procesy. Protože všichni určitě máme takové sny a cíle – „až udělám tuhle zkoušku, až bude na váze tohle číslo, až se stane tohle, až, až, až“. A děláme všechno proto, aby to „až“ někdy nastalo. A je to super a tenhle motor nás žene dál. Ale už nám nikdo neřekne (aspoň mně to nikdo neřekl), že je třeba dívat se trochu dál, přemýšlet o tom trochu jinak. Protože pak se může prostě stát (a nemusí to být vaše vina), že to není tak, jak jste si představovali. Je to moc těžké. It doesn’t feel that awesome after all. Nebo přijde korona a všechny plány a sny se změní a vy s tím nemůžete nic dělat (nebo prostě můžete onemocnět, někdo umře, rozejdete se, poznáte někoho, co já vím. Prostě stát se může všechno a může to s vámi strašně moc zamíchat. Můžete se během té cesty za snem změnit a když toho cíle dosáhnete, zjistíte, že už dávno nejste tím člověkem, který si chtěl tenhle cíl splnit. Ať už to dopadne jakkoli – může to být skvělé, a nebo pak můžete zažívat prázdno, zklamání, bezmoc. Prostě jste došli na konec vytyčené cesty a nevíte, co teď. Vrátit se domů? Odpočívat? Mířit ještě výš?

Musím se přiznat, že na to nemám úplně odpověď. Dlouho jsem si myslela, že budu ráda, když se vrátím domů a už nikdy si nebudu snít žádné naivní sny, ale zároveň už teď vím, že bych si chtěla splnit mnoho dalších, vlastně také nových (a dost možná o hodně ambicióznějších) snů. Takže Eugene měl pravdu, když uklidňoval Rapunzel na lodičkách. Prostě začnete žít nový sen. Poučíte se (snad) z toho, co jste minule udělali špatně, budete doufat, že vás i tenhle sen přistane na krásná místa, mezi skvělé lidi a k velkým myšlenkám. Strašně moc přeju tomu mladíkovi z DVTV, aby jeho začátky života ve splněném snu byly dobré, aby byl spokojený a aby to všechno bylo tak, jak si to představoval (jestli tedy nějakou představu měl). A strašně moc přeju sobě i všem vám, kteří tohle čtete, abyste měli sílu snít a plnit si ty sny a měli hezký život, a je úplně jedno, jakou podobu to bude mít.

Rapunzel: I’ve been looking out of a window for eighteen years, dreaming about what I might feel like when those lights rise in the sky. What if it’s not everything I dreamed it would be?
Flynn Rider: It will be.
Rapunzel: And what if it is? What do I do then?
Flynn Rider: Well,that’s the good part I guess. You get to go find a new dream.

xx Vlasta

14 komentářů: „Splněný sen, a co pak?“

  1. Tvůj příběh je odlišný od toho mého prakticky ve všem, ale ten pocit, když člověk dojde na konec cesty, znám moc dobře – když to bylo aktuální, napsala jsem o tom i článek s příznačným názvem A po úspěchu melancholie. Myslím, že jsme tak zvyklí na to neustále snít a za něčím se hnát, že když přijde konec (a to i dobrý konec!), tak nevíme co s tím, místo ohňostrojů je tu najednou velké prázdno a my si s ním vůbec neumíme poradit. O chlapce z rozhovoru bych se asi z poloviny spíš bála, protože snít a být ambiciózní je krásné, ale pád, který může následovat, může přivést člověka o to hlouběji. Moc přeju jemu i tobě, aby k ničemu takovému nedošlo.
    PS: Když o tom mluvíš, vážně si musím oprášit francouzštinu 🙂

    Líbí se 1 osoba

    1. Moc ti děkuji za milý komentář! Ten článek si dohledám a přečtu, ale jak tě tak za tu chvíli znám, mám pocit, že se mi zase úplně trefí do „vkusu“. 🙂 Já si opravdu nemyslím, že snít je špatné, naopak člověk potřebuje nějaký hnací motor (aspoň já tedy určitě), a ony to můžou být i děti nebo vztah nebo to, že člověk sní o tom, že ráno bude na zahradě popíjet kafe a číst si. A tak třeba pracuje na tom, aby se z paneláku někdy dostal aspoň na chalupu.
      Taky doufám, že to ten kluk bude mít dobré a že tam zažije jen ty nejlepší zážitky. Ona je pak ještě jiná věc – otázka, jestli se vrátit zpátky domů. Protože člověk si pak v lecčems už nerozumí ani s těmi domácími a připadá si i na rodné hroudě jako cizinec. 🙂

      To se mi líbí

  2. Tento článek přišel zrovna v příhodný čas. Zrovna jsem teď odstátnicovala, řeším přijímačky (respektive dostat se na pokračování našeho oboru je svízelné a letos se hlásí strašně moc líbí), zároveň skončilo mé období ve fóru a já teď nějak přemýšlím, co dál. Ano, je strašně moc věcí, co bych ráda… ale co když se nikam nedostanu? Chci nastoupit do práce na plný úvazek? Vždyť moje představy vždycky zahrnovaly další dva roky studia…mám titul, to je sice hezké, ale co teď?
    Konečně jsem měla dneska sílu si sednout a tak nějak rekapitulovat. Nejdřív do diáře, možná pak na blog, každopádně přemýšlím nad otázkou „co když?“ a sama nevím, jak si odpovědět. Přemýšlím, jaké sny si plnit, čím začít a proč, kam mě to táhne, co bych ráda dělala…zároveň, ať tak či tak budu muset po pár letech zase přesídlit, jenže které místo vybrat, kam se uchýlit? Je zajíamvé být zase na rozcestí….ale čas ukáže.
    Každopádně chápu, kam článek míří a opět mě donutil se nad spoustou věcí zamyslet, něco přehodnotit. Já obdivuju tebe i toho kluka a vaše vize. Osobně si neumím úplně dávat životní cíle, spíš hledám, co mě baví a jdu zatím…ale teď už vnímám, že začínám přemýšlet jinak. Člověk už řeší, kdy by chtěl mít rodinu, chce ji nějak zajistit…a přemýšlí, co kdy, snaží se plánovat…
    Někdy si říkám, zda to planuju pro sebe, pro nás, pro koho….někdy se strašně lehko řekne plánuj sama za sebe, ale ono to není tak jednoduché xD.
    Promiň za dlouhý komentář a možná i trošku mmimo mísu, ale tvůj článek mě opět donutil přemýšlet, přehodnocovat a podívat se na věci zase trošku jinak…

    Líbí se 1 osoba

    1. V prvé řadě gratuluji k úspěšnému odstátnicování, a držím ti palce s magistrem! Určitě se tam dostaneš! Ale naprosto chápu tvoje obavy. Ono se to možná nezdá, ale on ten magistr pak dokáže s pracovními možnostmi udělat hodně, a pokud máš nějaké vysněné povolání, nejspíš ho k tomu potřebuješ, nebo ti to minimálně usnadní. A nebo ti to aspoň poskytne čas ještě se hledat a přemýšlet o tom, co dál. Teď bys byla tak nějak hozena jako ryba do vody. Ale třeba taky ne.
      A s tím plánováním a přemýšlením – naprostý souhlas, mám to stejně! Já si na jednu stranu neumím vůbec představit, že bych v tenhle bod měla rodinu, takže mám spíš tendence plánovat ve stylu „obletím svět za 80 dní“ 😀 Ale zároveň si občas říkám, že už mě tyhle ambiciozní věci vlastně tolik nelákají a že bych možná fakt raději měla krásný, klidný život. 🙂
      Držím ti moc palce a moc děkuji za dlouhý komentář! Jestli tě můj článek donutil přemýšlet a přehodnocovat, pak nejspíš splnil účel. Sakra, mohla bych být influencer. 😀

      To se mi líbí

      1. Určitě doporučuju kariéru vlivnice (vlivník je do jistě míry strašně zajímavá česká verze influencera xD), prtože si myslím, že minimálně bych byla opravud jedna z těch lidí, co má světu, co říct a předat 😉
        Líbí se mi jak popisuješ svůj rozpor: ambiciózní let kolem světa versus klidný, krásný (třeba i rodinný život)…..myslím, že není špatné vybrat si jak jednu či druhou cestu, svým způsobem je i odvážnější zvolit si právě ta všední dobrodružství a čerpat z toho energii. Člověk musí mít na obojí odvahu a ze své komfortní zóny bude muset vystoupit tak či tak….ale je hezké to, že máme možnost se rozhodnout, kdy které dobrodružství podnikneme a jaké dobrodružství to bude.
        A moc děkuju – nejen za gratulaci, ale hlavně na podněty k zamyšlení 😉

        Líbí se 1 osoba

  3. Poslední dobou nemám k Tvým článkům ani písmenko co dodat, vyjádříš to líp, než já bych kdy dokázala.
    Sama se příliš často zasekávám v rozhodovací paralýze, chci dělat nebo alespoň zkusit kde co a přitom vím, že není možné věnovat se tomu všemu v dostačující míře, a kolikrát nevím, co je vlastně sen-cíl a co jenom sen. A o snech, které si vzájemně odporují, raději ani nezačnu 😀

    Líbí se 1 osoba

    1. Naopak – tvůj komentář tomu vždycky dodá tu poslední tečku, která tomu chyběla! 🙂 ❤
      O snech, které si vzájemně odporují, můžeme napsat třeba zase příště. 😀

      To se mi líbí

  4. Asi jsem z jiné planety (nebo už jsem na to moc stará 😀), ale žádné cíle si nedávám, o snech ani nemluvě. Beru život takový, jaký mi osud naservíruje, a ono to kupodivu vychází k mé plné spokojenosti.

    Přeji ti jen to dobré! ♥️

    To se mi líbí

  5. Je skvělé, že jsi nakonec díky neúspěchu našla to, co tě skutečně naplňuje. Už ten krok, vyrazit do ciziny, začít tam žít a studovat, chtělo podle mého pořádnou dávku odvahy. A co teprve ukončit studium? To je pro mě něco absolutně nepředstavitelného. Jsi hrozně inspirativní člověk a doufám, že ty ambicióznější sny budou za pár let dalším překonaným milníkem. 🙂 A jsi zářným příkladem toho, že jakmile se jedny dveře zavřou, otevřou se druhé. A ty otevírají cestu něčemu mnohem lepšímu. Držím palce!

    Líbí se 1 osoba

    1. Moc ti děkuji nejen za tenhle komentář, ale i za ty předchozí! Strašně ráda jsem je četla, ale nějak jsem se ještě nedostala k odpovědi. Ale moc si jich vážím a máš s nimi dost pravdu, co se týče „očekávání“ ohledně vztahu po pěti letech, a o tom, že někteří spolužáci začínají řešit rodinu a já mám furt pocit, že jsem teprve začala studovat (asi i kvůli koroně).
      Děkuji ti moc a měj se co nejkrásněji!

      To se mi líbí

  6. Vlastně jsem to psala už na FB. Ale to jsem ještě nečetla tento článek, spíš odhadla z úvodního slova, o co jde. Jsi hodně pečlivá a hodně si organizuješ, co budeš dělat, jak to budeš dělat, v jakém postupu to budeš dělat, to beru, každý má svůj vlastní postup. A myslím že na některé věci jsi i ty sama přišla a o to taky jde, na něco člověk musí přijít sám. Slyšet z jiných stran podobné zkušenosti, to spíš povzbudí, ale vlastní zkušenost je opravdu nepřenosná.-
    Hlavní je, nezůsta u toho jednoho cíle, vzít to jako určitej mezník, od kterýho se odrazíš dál. A pořád máš možnost změnit svou představu. Ty jsi cílevědomější než já, ve tvém věku jsem moc nevěděla, co bych chtěla dělat. Vlastn ěano, pracovat s knihami, jako knihovnice, ale nedostala jsem se na vysněnou školu a to mě vykoplo na úplně jinou kolej. Ty víš, kam se zaměřit, ale teď momentálně jsi ztratila cíl. Ale zase jsi ho našla, a bylo to něco, co jsi předtím neplánovala. O to jde, život fakt nejde až tak detailně naplánovat a je dobré, nesesypat se ani v případě, že něco nevyjde podle představ. Naopak, čím budeš starší, tím víc takových různých záskoků potkáš. Ale to nic, od toho je, aby vybrousily pevnou vůli a ukázaly, že sevět není ideální, ale je překvapující.
    Tys prožila asi první zkušenost tohoto druhu. Příště už to tak razantní nebude, ta zkušenost už zůstane v tobě, vlastně jako imunita. Už tě jen tak něco v budoucnu neporazí.

    To se mi líbí

  7. Obdivuju tvou odvahu jít do zahraničí, na to bych neměla, hrozně bych se bála.
    To je dobře, že sis nakonec našla obor, který ti vyhovuje. Určitě nejsi ani zdaleka jediná studentka, která si nevybrala správně napoprvé. Já jsem to měla přesně obráceně – vybrala jsem si dobře, ale zpočátku jsem dost pochybovala. Motala jsem se po pajdáku a litovala, že nejsem na filozofické fakultě. O správnosti oboru mě nakonec přesvědčilo až zaměstnání.

    To se mi líbí

  8. Teď se úplně bojím až si přečteš můj blog a uvidíš tu němčinu 😀 čtenáři z Německa tomu sice rozumí, několik lidí, se kterými jsem v kontaktu také, ale chyby 😀 Nicméně beru to jako procvičování a snahu 🙂 Já chtěla od minulého roku do Německa pracovat… Nicméně pak jsem to přehodnotila na Rakousko a teď nic… 😦

    Somethingbykate

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s