Dokud mám pro co dýchat

Můj život šel fakt strašně rychle.
Z oblaků snů jsou hranatý krychle.
Ze čtyř stěn, už nemůžu ven.
Tak se mi zdálo, že všechno jde snadno.
Až když jsem padnul úplně na dno.
Viděl jsem, jak jsem zachycen.

Nádech. Vstávám. Zase jsem spala víc než devět hodin a pak ještě hodinu ležela a koukala do stropu. Vím, že bych měla být vděčná, že můžu spát. Že mi stačí večer si lehnout do postele, třeba i v půl deváté, a za chvíli spím. Jenže já už nemůžu. Noc co noc si nechávat zdát bláznivé sny, v nichž se mísí lidi, vjemy, strachy a touhy a pak se probudit, ale nedokázat se přimět k tomu, abych vstala. Je ticho, Modrý vedle mě spokojeně oddechuje, a já mám strach. Čeká mě další den. Snažit se nachodit deset tisíc kroků, nesežrat všechno jídlo v bytě, nepokládat Modrému ty tisíckrát položené otázky, naplnit to prázdno učením, programováním, čtením, hudbou. A doufat, že si večer budu moct říct, že jsem to zvládla. Že jsem se zase posunula dál. Jenže kam?

Ta idea, že něco změním.
Myšlenka dobra, které si cením.
Ztrácí se denně, ale pořád ve mně je.
Takže až zase sejdu z cesty.
Na mý lodi dojdou záchrany vesty.
Nebudu se bát, i když přijdou peřeje.

Povzdech. Vždycky jsem si myslela, že mít cíle je ušlechtilé. Že je strašně důležité mít v životě plán, vědět, co chci, a jít si za tím. Asi se mi to i nějakou dobu dařilo. Ono to taky nějakou dobu bylo celkem jasně dané. Odmaturovat, najít člověka, s nímž si budu rozumět, naučit se x jazyků a napsat knihu (mé dvanáctileté já by bylo zklamané, kdyby vidělo, že v tomto směru jsem neudělala ani krůček kupředu, spíš naopak). Chtěla jsem studovat v zahraničí. No, tak se mi to splnilo. Sedím na konci světa a pouštím si video, které mi rodinka poslala jako pozdrav z opékání buřtů. Sedím a nemám na čem pracovat, protože jsem už všechno udělala. Sedím a píšu kamarádkám, jestli se nechtějí setkat nebo si zavolat, ale nikdo nemá čas nebo chuť, a já to pak vzdávám, protože čím víc se snažím a čím je to marnější, tím víc to bolí. A tak se učím programovat a ten svět je tak velký a plný naprosto odlišných problémů, že se k němu s chutí ráda vracím. Jenže mě nedokáže nikdy pohltit stoprocentně. Ale nejhorší na tom je, že se bojím, že to nikdy nebude lepší. Že vždycky budu divná. Nakřáplá. Neschopná být aspoň tři dny v kuse v pohodě. Možná mám fakt nějakou psychickou poruchu, ale chci to vůbec vědět? Chci být… jako kdokoliv jiný, jen ne já. Buď se se sebou nějak smířit, nebo na sobě dokázat efektivně pracovat, nebo se umět radovat z maličkostí a malých pokroků. Nebo se prostě tolik neřešit. Přestat se zaobírat tolik minulostí a budoucností – jenže to je těžký, když vás odjakživa baví historie a plánování.

Modrý doplňující molo u Labe v Riese. A nebo taky Wanderer above the Sea of Fog, jak si všimla Terez.

Nádech. Ale nemůžu pořád fňukat. Jsou i dobrý věci. Třeba Modrý se vážně snaží mě podporovat. Občas mi trvá dost dlouho, než se nějak uklidním, a on je schopný vedle mě ležet a držet mě za ruku. A nebo mě rozesmát. Ujistit. Podpořit. Zároveň je ale dost střízlivý na to, aby mi nemaloval vzdušné zámky, o nichž ví, že nejsou reálné. Někdy mě to štve. Strašně moc. Ale asi je to tak opravdu lepší.

Dokud tu mám ještě pro co dýchat.
Dokud mě baví po nocích vzdychat.
S úsměvem člověka co prochází nocí.
Nechám v sobě ten interní pocit,
že mám ještě pro co dýchat,
že mě baví po nocích vzdychat.
S úsměvem člověka co prochází nocí.
Nechám v sobě ten interní pocit,
že mám.

Výdech. Jo, to nějak dopadne. Ještě mám pro co dýchat. (A nad čím vzdychat, jak vidíte. 😀 )

Text písně: Pekař – Dokud mám pro co dýchat

Klub snílků – Téma týdne

Přemýšlela jsem, jestli tenhle článek zamknout nebo ne, ale připadá mi tak neurčitý a zmatený, že si z toho nejspíš nikdo nic moc nevezme, kromě známého faktu, že jsem v lehké psychické nepohodě. Úplně nečekám, že mi někdo nabídne nějaké rozuzlení, nicméně děkuji vám za přečtení. 🙂

6 komentářů: „Dokud mám pro co dýchat“

  1. Všechno je to o zvyku. Cíle jsem si přestala dává před dvaceti lety a žiju. A řekla bych, že se mi žije dobře i přes to, že jsme černé ovce rodiny 😀. Všechno je to o zvyku a nějakou dobu to trvalo, ale jo, dá se přes to přenést. Duševní poruchu u tebe rozhodně vylučuji a připisuji to blbé koronavirové době, přísahala bych, že nějakým způsobem hrabe už úplně všem 🤪.

    Líbí se 1 osoba

  2. Hodně dobrý článek. Zdá se, že jsi poznala na vlastní kůži, že splnit si sen přináší radost, ale ne napořád. Dokázalas mnohé z toho, co jsi chtěla, ale nestačí ti to, něco ti chybí. Ale to tě přiměje, hledat dál a zkoušet dál. To přece nejde, splnit si sen ve dvaceti (příklad) a pak si sednout na zadek a mít pocit, že je splněno 😀
    To půjde. Myslím, že máš pořád co říct – viz tento článek, do kterého jsi dokázala přetavit svoje pochybnosti i své uspokojení z něčeho co se zadařilo. Život přinese ještě spoustu podnětů, nebudeš se nudit. Že spíš dlouho, je možná odraz toho co se děje, určitá konzervace života – to co nám nadělují zvenčí, se promítá do vlastní psychiky. Zkrátka, je i mizerná doba, nenormální, tohle žití nežití se promítá na psychice všech, někdo to snáší líp, někdo hůř. Je v pořádku, dát najevo, že jsou věci, které vadí, myšlenky, které tísní. Lepší než to dusit v sobě. – Myslím že článek můžeš nechat otevřený, téma bude blízké asi každému a navíc jsi to vypsala opravdu jedinečným způsobem.

    To se mi líbí

  3. Jsem moc ráda, že jsi článek nechala otevřený, protože něco tak autentického člověk nenajde na blozích každý den 🙂 Myslím, že o cílech a snech máme někdy dost zkreslenou představu. Máme tendenci si myslet, že dokud nebudeme na té vysněné metě, tak že vlastně doopravdy nežijeme, že musíme pořád o něco hrozně moc usilovat, že štěstí přijde, až tohle nebo onohle, a že všechno máme ve vlastních rukou a když každý den nejsme v extázi, tak něco děláme špatně. Na sobě tenhle tlak cítím dost zřetelně a není vůbec snadné se mu bránit. Kromě toho taky ráda plánuju a mám přehled o tom, co bude a kdy, a když to tak není… no, je to pro mě vážně těžké. Jenže ona je to jenom maličká část reality. Spousta věcí přijde sama a jde jen o to je nechat. Když se podívám na svůj nijak dlouhý život, tak to podstatné jsem neměla ve vlastních rukou nikdy, prostě se to stalo. Hlavní je vědět, kde stojíš, kam jdeš a proč a o zbytek už se bůh, osud, náhoda, nebo jakkoli tomu chceme říkat, postará 🙂 Budu ti moc držet palce!

    To se mi líbí

  4. Držím moc palce, ať tohle zvláštní období překonáš. Napadá mě, jestli by tě nelákala nějaká dobrovolnická práce třeba… třeba by to pak nebyla taková agonie… Mě na vejšce hodně trápilo, že nedělám nic smysluplnýho. Co mám děti, je toho smyslu hromada, ale zas nedělám nic, co vyžaduje soustředění. 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s