Filmová řada nakladatelství Academia #2

Filmovou řadu od nakladatelství Academia jsem zkompletovala už dávno. Bohužel pořád nemohu říct, že bych ji měla celou přečtenou – i když pomalu a jistě si vychutnávám jeden kousek za druhým. Někdy jich přečtu několik ročně, jindy mám pocit, že vůbec. Zvlášť teď v Německu nemám možnost po jednotlivých titulech sáhnout. Ale na druhou stranu – ony mi ty příběhy nikam neutečou. 🙂

Dneska bych ráda napsala pár řádků o pěti knížkách, které vidíte na fotce. Tuhle fotku jsem fotila někdy před rokem a půl a myslela jsem, že tou dobou už budu mít přečteno všech deset knih. Nicméně Hořký měsíc, Rozum a cit, Člověk bez osudu a Pohrdání pořád čekají na poličce. Pokud jste některou z těch knih četli, klidně se ale vyjádřete i k nim (jen žádné spoilery prosím). Budu tedy psát o těch zbývajících titulech, které se mi (až na jednu výjimku) zapsaly do srdce.

HamletWilliam Shakespeare

Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že jsem Hamleta četla vícekrát. Nebo možná jen jednou právě ve vydání od Academie, ale učili jsme se toho o něm tolik, že mám pocit, že jsem s ním strávila mnohem víc času. Taky jsem uvažovala, že si ho dám na maturitní seznam, jenže pak jsem si řekla, že Romeo a Julie jsou jednodušší volba. I proto, že Hamlet je plný myšlenek. Různých zápletek, složitých charakteristik, postavy se vyvíjejí, příběh graduje… Rozhodně mě fascinuje nejen samotný příběh, ale právě i ta vlna diskuzí a rozborů. Svým způsobem mám toto dílo raději než Romea a Julii. Připadá mi více psychologické a méně naivní, i když to může být jen časem zkreslený pohled na věc. V minulosti jsem také přečetla kompletní Dílo přeložené Martinem Hilským a napsala jsem článek o hrách, které nejsou tak známé, ale mají stejné, ne-li větší kouzlo. 🙂

Markéta Lazarová – Vladislav Vančura

To zas bylo…Vančurovo dílo. Já nevím, jak jinak knihu popsat. Nejde o to, že by byla o ničem nebo že by se nedala číst, ale prostě… Ten jazyk mi přišel tak překombinovaný, že to opravdu bylo dost nesrozumitelné a nehezké. Poetimus mám moc ráda, ale nesmí se to přehánět na úkor srozumitelnosti. Nebo snad nechtěl autor, aby čtenář rozeznal poselství knihy, má-li tedy nějaké? Jen díky anotaci a faktu, že nám o knize řekl pár slov kdysi dávno češtinář, jsem byla schopna se udržet. Což je možná škoda, ale prostě Vančura mě i napodruhé zklamal a neoslovil. Naštěstí není jediným prvorepublikovým autorem, žeano. Mrzí mě to i proto, že spousta lidí, s nimiž sdílím podobný čtenářský vkus, hodnotí knihu jako poklad.

Krakatit – Karel Čapek

Úplně obrátím o 180° a povím vám o naprosto nadčasové a skvělé knize. Ne že bych od Čapka čekala jiný než takřka nepřekonatelný čtenářský zážitek. Ale Krakatit je hodně zvláštní. Jednak proto, že se mi to opravdu dobře četlo (a musím přiznat, že třeba taková Válka s mloky se mi moc dobře nečetla), ale samozřejmě i z obsahového hlediska. Dokonale propracované charaktery, rozebrání různých filosofií, pohledů na svět, na válku, na peníze a slávu… Člověk zkrátka žasne, kolik toho Čapek dokázala vložit na relativně malé množství stran. Hluboké jezírko. (A o tom, že vás mrazí po zádech, když si uvědomíte, jak reálné jsou všechny ty hrozby i dneska, zvlášť teď, když vidíme, co se děje na scéně s Ruskem, raději teď nebudu mluvit.)

Smrt krásných srnců – Ota Pavel

Pocházím z Kladenska, a tak jsem na povídkách Oty Pavla v podstatě vyrostla. V Buštěhradu jsem byla mockrát, kolem Berounky to naše rodina měla vždycky ráda, Křivoklátsko jsem také okusila, byť teď zpětně mám pocit, jako bych tam nikdy nebyla (na druhou stranu, poslední dobou mám pocit, že celý život je jeden velký lockdown). Jak jsem potkal ryby, Zlatí úhoři i Smrt krásných srnců, to všechno jsou neskutečně silné sbírky povídek plné laskavého humoru, nostalgie, ale také takových těch všedních starostí, bolístek i tragédií. Je to hodně krásné, místy vtipné, místy smutné. Ota Pavel jako malý kluk vypráví o svém tatínkovi a jeho práci, jeho vášních, bláznivých nápadech a záletech, o té nejhodnější mamince na světě, o bratrech, o přírodě, řece, psu Holanovi… Pokud se vám náhodou nedostaly knihy ještě do rukou, doporučuji alespoň krásný film z roku 1986 s Karlem Heřmánkem v roli Leo Poppera.

Pianista – Władysław Szpilman, Jerzy Waldorff

Smrt krásných srnců má v sobě vzpomínky na válku, rodina Oty Pavla byla z poloviny židovská. U smutného tématu tedy zůstanu i při referenci na knihu Pianista. Pianista se odehrává ve varšavském ghettu a je to úplně něco jiného, než co jsem kdy o holocaustu četla. Nebo mám takový pocit. Je to asi tím, že to autor psal hned po válce a že není spisovatel. Je to syrové, místy takové odtažité. Vlastně ani ne moc dojemné. A přece strašně kruté, strašné. Beznaděj autora i situace, v níž se nacházel on a dalších několik set tisíc židů, bere dech a mrazí. Vždycky je mi špatně z toho, když se popisují mučednické praktiky nebo usmrcování. Člověk nemohl prostě umřít. Najednou nebýt. Musel být ponížen, dehumanizován, mučen, týrán. Snad neexistovala chvíle, v níž by někdo nemohl umřít, protože se umíralo na všechno, za každých okolností. Docela působivé je, jak se autor mnohokrát potkával se smrtí. Málem byl zastřelen, poslán do Treblinky, málem se oběsil nebo si chtěl podřezat žíly. Několikrát se dostal do kontaktu s lidmi, kteří o jeho existenci nestáli, málem se udusil v hořícím domě, umřel hlady a umrzl, když se skrýval na střeše nebo na půdě beze střechy. Ale přežil to. Zároveň je v téhle knize dost důležitý právě ten dodatek – totiž deník německého učitele, který sloužil u wehrmachtu a který Szpilmanovi pomohl v posledních dnech války, stejně jako mnoha jiným židům, a zemřel v sovětském gulagu po několika letech těžké práce a mučení. A nejvíc do duše promlouvá doslov – 33 prostých faktů, ale také úvah a otazníků. A zajímavé přirovnání k potopě světa…
Miluj bližního svého. Nevěříš, že je to jediná cesta? Podívej, co s lidstvem, národy, jednotlivci udělala válka. Nenávist není cesta, není to řešení. Je to propast. (Asi tolik k tomu, proč jsem sluníčkář.)

Vzpomínky na Afriku – Karen Blixen

A na závěr přidám pouze odkaz na článek, který jsem věnovala Vzpomínkám na Afriku od Karen Blixen. Krásnému, nostalgickému, něžnému a přitom také dost syrovému vzpomínání na něco, co se snad ani nedá zapomenout. 🙂

Četli jste některé z těchto knih, případně viděli jste film?

11 komentářů: „Filmová řada nakladatelství Academia #2“

  1. Je to zajímavé, mně se Markéta Lazarová líbila moc, naproti tomu Krakatit moc ne – od Čapka mám výrazně radši drama než prózu. A Hamlet taky moc ne, mám raději třeba Sen noci svatojánské nebo Richarda III. A u Pianisty se s názorem docela shodujeme.

    To se mi líbí

    1. Třeba na tebe jsem právě myslela, když jsem psala o těch názorových odlišnostech. 😀 Taky mám od Čapka raději drama, ale Krakatit byl docela výjimka. A Shakespeare – právě o tom jsem psala v tom článku o deseti jeho hrách.. Přijde mi, že se nejvíc proslavila dramata, která ale zdaleka nejsou nejlepší. 😀
      Díky za komentář! 🙂

      To se mi líbí

  2. Z této série si vzpomínám na Alberta Moravia a jeho Horalku a Římanku. První jmenovaná se mi velmi líbila. Od Austenové je ve filmovém vydání určitě i Pýcha a předsudek, ale přiznám se, že tam se snažím kupovat spíše luxusní sběratelské edice v angličtině než paperbacky. :))

    Z tvého výběru mám moc ráda Otu Pavla, jeden z mých oblíbených spisovatelů. Smrt krásných srnců je od něj má nejoblíbenější kniha.

    Líbí se 1 osoba

    1. Horalku jsem četla před pár lety a dost mě překvapilo, že mi ji během čtení vyspoilerovala sestra, která náhodou kdysi viděla film. 😀 Pýchu a předsudek máme doma x-krát, ale popravdě mě tahle klasika tolik nenadchla. Ale jsem ráda, že máme obě rády Smrt krásných srnců. 🙂

      To se mi líbí

  3. Četla jsem Krakatit a Hamleta. Hamleta ale ve zjednodušeném podání Evy Vrchlické, které Shakespearovy hry vydala jako literární příběhy (tedy ne divadelní hry) pod názvem Z oříšku královny Mab. Myslím,že to přepracování bylo dost citlivé a zachytilo ducha her, podstatu příběhů. Krakatit jsem četla někdy před patnácti nebo dvaceti lety, ale četl se mi velmi těžce, klopotně jsem se tím románem prodírala, i když jsem jej znala z televizního zpracování. (Oproti tomu zmíněná Válka s mloky se mi četla lehčeji… zvláštní.) Markétu Lazarovou jsem ani pořádně nenačala, šíleně mě odrazoval právě ten jazyk. Možná jí dám šanci dnes, jsou knihy, které jinak vyzní po letech. Nebo nevyzní vůbec… Vzpomínky na Afriku jsem zmínila na fejsu, kniha, kterou chci přečíst, už proto, abych porovnala s filmem, tady bude odlišnost asi výraznější.
    Ze zbývajících jsem četla Hořký měsíc – ten myslím stáhneš dost lehce, příběh je dost silný, malinko se liší od filmového zpracování, ale spíš v detailech a v samotném závěru. A Rozum a cit. Kupodivu, z austenovských příběhů mi připadal nejvíc suchopárný. Možná druhý nejvíc suchopárný (nemohla jsem se zaboha dostat do Mansfieldského sídla, takže tam se o prvenství asi dělí). Spoilerovat nechci, i když děj nejspíš znáš, je na to téma natočen krásný film s Emmou Thomson, ale taky vznikla třídílná verze, před pár lety, která je víc detailní a víc se podobá knižní předloze. Kniha je však čtivá.

    Líbí se 1 osoba

    1. To jsem vůbec netušila, že existují takhle přepsané Shakespearovy hry. Mohlo by být zajímavé si je přečíst a porovnat to s dramaty. 🙂 Na Hořký měsíc se těším, myslím, že v létě už bych se k němu mohla dostat. 🙂

      To se mi líbí

  4. Bože, Hamlet! Pokoušela jsem se ho číst asi třikrát a vždycky jsem skončila na straně šedesát. Fakt to nešlo. Takže ho buď jednou někde kvalitně zpracovaného uvidím na divadle, anebo skončím se Souborným dílem Williama Shakespeara ve 120 minutách 😀 (Což ovšem nejsou žádné intelektuální ústřice.)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s