Vzpomínky na Afriku

Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. 

Četla jsem už několik knih o životě v Africe, o střetu evropské a africké kultury. Byly různé, což se dá pochopit, protože všechny vyprávěl někdo jiný, každá byla z jiné doby a také o jiném prožitku. Tak například Pět neděl v balónu nebo Patnáctiletý kapitán od Julese Vernea jsou hodně syrové, z dob rozkvětu kolonizace, neustálých střetů kultur. Jules Verne byl sice velice pokrokový a zrovna v druhé zmíněné knize je jasně zřetelné odsouzení otroctví a otrokářství z jeho strany. Jinak je to však hodně neosobní. Naproti tomu hodně osobní, možná až příliš, je kniha Bílá masajka od Corinne Hoffmann. Musím se přiznat, že tu opravdu nedoporučuji.

O Bílé masajce se rozpovídám třeba zase příště, to by byl hodně kritický článek. Ten dnešní chci však věnovat Vzpomínkám na Afriku, jednomu z titulů ze série Filmová řada nakladatelství Academia. Už to vám možná napovídá, že snad slavnější než literární předloha založená na deníkových zapisech Karen Blixen, je stejnojmenný film s Maryl Streep v hlavní roli.

Nelze tu úplně vyprávět nějaký příběh, psát anotaci a vytvářet dojem, že potřebujete zjistit, jak to dopadne. Vzpomínky na Afriku nejsou akční, nejedná se o thriller ani milostný román. Přesto vám však tuto knihu moc, moc doporučuji. Je nádherně napsaná (sluší se také říct: přeložená) a v jejích řádcích se ukrývá strašně moc zážitků, dojmů, pocitů a nostalgie, až si říkáte, jestli je vůbec možné něco takového prožít a pak popsat. Jistě, dalo by se spekulovat o tom, do jaké míry zachycuje Karen Blixen skutečnou realitu a do jaké ji tu a tam trochu poupraví – tady zapomene na něco nepříjemného, támhle zase udělá z malé události velké téma. Jenže není náhodou přesně tohle proces vzpomínání? Kdy filtrujeme množství vzpomínek, probíráme se jimi, vybavujeme si živě některé zážitky a na jiné si snad ani nevzpomeneme, protože se v nás neotiskly?

Autorka pocházející z aristokratického prostředí se i s manželem v roce 1914 vydala do Afriky, konkrétně do Keni na farmu. Musel to pro ni být velký šok a také velká výzva. Ale to vůbec není tématem knihy. Nejde o to, že se autorka dala na nějakou cestu, že se nějak překonávala. Není to o ní. Je to o Africe jejíma očima. O lidech, jejich osudech, o nespravedlnosti lidské i o tom, že s některými životními úděly či rozmary přírody se nedá nic dělat. Je to vzpomínání na dechberoucí přírodu a o splynutí s ní. O snaze splynout s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o prolínání těchto dvou světů. O brutalitě kolonizace, o kráse starého kontinentu, o těch jeho částech, které ještě civilizace nestihla pohltit. Karen Blixen píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory – co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. V autobiografických knihách mi toto hodně chybí (ovšem nedávno mě v tomto ohledu velice překvapila a uspokojila kniha A Promised Land od Baracka Obamy).

Vzpomínky na Afriku jsou čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Kniha je rozdělena na celkem pět částí. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část – totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech – především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci.

Chcete-li si přečíst něco, co se vás dotkne, ale ne proto, že by se to nějak snažilo být dojemné a přeplněné, ale díky své jednoduchosti, živosti a nostalgičnosti, určitě doporučuji právě Vzpomínky na Afriku.

Karen Blixen:  Den afrikanske farm, vydáno roku 1937
Přeložila Dana Jelínková, vydalo nakladatelství Academia roku 2007, 313 stran.

7 komentářů: „Vzpomínky na Afriku“

  1. Vzpomínky jsem četla kdysi dávno a pamatuji, že se mi knížka velmi líbila. Díky za připomenutí, musím se k ní vrátit. Myslím, že by to mohla být jedna z těch knih, kde opakované čtení ještě umocní požitek z díla. 🙂

    Líbí se 1 osoba

    1. Jé, tak to jsem ráda, že se ti to taky líbilo. Já si taky myslím, že druhé čtení určitě nebude na škodu a už se těším, až to za pár let budu číst. 🙂

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s